Téma dokumentu je samozřejmě ,hranice‘. Ta v lidech, i ta mezi státy. „Nebudeme pojmenovávat to, co je spojuje, ani místa možných střetů. Je na divákovi, aby si svůj názor vytvořil sám,“ řekla mluvčí ostravské České televize Jolanda Pilařová.

Svůj pohled nabízí v díle také jeho tvůrci. „Jde o místo, kde se lokální patriotismus připomíná na každém kroku. A možná právě díky tomuto vědomí fenoménu Těšínského Slezska nebo díky vědomí, že člověk někam patří, lze různé podoby hranice překračovat,“ dodal režisér Jan Gogola k ději.

Ne všem divákům ale dokument takzvaně sedl. „Právě jsme zhlédli na ČT 2 prý dokumentární pořad ,Granica po naszymu‘. Pěkný zmetek a umělecká slátanina. Mnohem více o hranici mezi námi a samotnými státy řekla Wronkova rapsodie o řece Olze. Nebo jiná díla,“ napsal Roman Adler v dopise redakci.

Navíc, děj se nelíbil ani Muzeu Těšínska, které sídlí v Českém Těšíně. „Už samotný název dokumentu napovídá, že by se mělo jednat o mimořádně zajímavou sociokulturní či etnografickou sondu do života lidí žijících na území, v němž se po staletí setkávaly české jazykové a kulturní vlivy s vlivy sousedních národů, zejména s vlivy polskými, slovenskými a německými. Nic takového ale v dokumentu nenajdeme. Četné reakce zklamaných diváků i komentáře v tisku jen korespondují s rozporuplným vnímáním dokumentu Hranice po našimu,“ soudí David Pindur, zástupce ředitele Muzea Těšínska.

Od práce se distancuje s tím, že Muzeum Těšínska se na přípravě dokumentu nijak nepodílelo. „Ani autorka scénáře, ani režisér dokumentu se nikdy při výrobě dokumentu na Muzeum Těšínska neobrátili s návrhem konzultace ani odborného posouzení prezentovaných výstupů, například z historického, etnografického nebo jazykového hlediska,“ stěžuje si Pindur.

„Nezavítali ani do odborné muzejní studijní knihovny Silesia, která shromažďuje k dějinám a etnografii Těšínska tisíce publikací,“ doplnil Pindur. Pod jeho slova se podepsali ve vyjádření, zaslaném redakci, také další pracovníci muzea.

Tvůrci nabízí jiný úhel pohledu

Odlišné vnímání nabízí režisér Jan Gogola. „Ten film vnímám odlišně, ne jako ti, kdo jej berou jako zesměšnění nebo degradaci kultury a lidí na Jablunkovsku a Těšínsku. Naopak obdivuji lidi z dokumentu, kteří dokázali překročit hranici toho, co my vnímáme jako normální,“ řekl Gogola.

Obdivuje na aktérech, hrajících v dokumentu i jiné věci. „Cením si toho, že si tito lidé i v tomto sociálním a kulturním prostředí dokážou uchovat dětskou hravost. Tedy že kněz může být fotbalistou, někdejší kuchař v kuchyni uvaří písničku a melodii… To je právě to mazání hranic mezi námi, že se dokážeme vžít do něčeho jiného,“ přibližuje Gogola smysl dokumentu tak, jak ho vnímá on sám.